Nákup v: CZK / EUR

Legenda o kávě

Jedna z legend, kterou je opředena historie kávy,  hovoří o pastevci, který zpozoroval  že jeho stádo koz je nezvykle plné energie. Zaměřil se na chování svého stáda a zjistil, že kozy spásají neznámé keříky s pronikavou vůní, které navíc zdobí atraktivní bobule. Neodolal a ochutnal. Pastevec byl ohromen, účinky se dostavily i u něj. Svěřil se s objevem opatovi z nedalekého kláštera. Opat však označil plodinu za dílo ďábla a vhodil bobule do ohně, díky čemuž došlo k prvnímu částečnému upražení kávy. Uvolněná aromatická vůně opata překvapila. Rozhodl se proto pro další experimenty, přičemž jedním z nich bylo i rozdrcení bobulí a smíchání s vodou. Vznikl tak první šálek kávy, který byl následně s železnou pravidelností podáván mnichům, aby vydrželi při modlitbách.

Historie pěstování kávy

Kávovník je původně domovem v Etiopii, a na východním pobřeží Afriky, na mysu Guardufui ( Somálsko ), kde dosud planě roste, ale jeho rozmnožování a rostoucí obliba začala v dnešním Jemenu, dřívější Arábii. Tehdy patřil Jemen s přístavním městem Mocha ( Mokka ) k nejrušnějšímu obchodnímu centru na světě.

Podle některých pramenů se v Jemenu začala pěstovat káva již v 6. století. Jak se z Etiopie dostala káva do Jemenu ? Prý tomu napomohl přesun černých súdánských otroků přes Etiopii do Arábie: nesli si s sebou zásoby kávy jako potravu – červené, třešním podobné bobule. Tak se dostali kávové peckovičky do Arábie.  V 15. století pak bylo její pěstování v Arábii již  hojně rozšířeno a káva byla žádána po celém světě. Arabové však svou kávu střežili stejně urputně jako Číňané čaj. Proto se káva směla z Arábie vyvážet pouze ve stavu, kdy semena kávovníku nemohla vyklíčit. (když se z peckovic odstraní dužnaté oplodí, pergamenové vnitřní oplodí a stříbrná blanka vnějšího osemení, semena nemohou klíčit).
Přes bedlivé střežení kávových zrn se však poutníkům, cestujícím do posvátného města islámu -  Mekky, podařilo pronést kávová zrna  ve svých zavazadlech. Podle indické legendy se jistý Baba Budan někdy v 17. století vrátil ze své pouti do Mekky domů s hrstí klíčových kávových zrn a tím začalo pěstování kávy na východě.

V průběhu 17. století soupeřili němečtí, francouzští, italští a holandští obchodníci o to, kdo zavede pěstování kávy ve svých koloniích v zámoří. Z tohoto závodu vyšli vítězně v roce 1616 Holanďané, když se jim podařilo propašovat několik rostlin kávovníku přes Mochu do Nizozemska. Tak se začala roku 1658 pěstovat káva na Srí Lance.
V roce 1670 se Francouzům podařilo získat několik rostlin kávovníku a pokoušeli se zřídit kávovou plantáž poblíž Dijonu. Dodnes není známo, proč tehdy věřili, že rostliny z horké Arábie porostou ve volné přírodě uprostřed Francie a budou zde prospívat.

Klíčovou postavou v dějinách kávy je Nicolaas Witson, starosta Amsterdamu, který naléhal na guvernéra z Malabaru, aby začal pěstovat kávu na Jávě, tehdejší holandské kolonii. A tak na plantáži Kedawoeng v Batávii brzy vyrostly semenáčky kávovníku. Bohužel byly rostliny při zátopách vyplaveny, ale v roce 1699 se Henricu Zwaaydecroonovi podařilo přepravit lodí rostliny kávovníku z Malabaru na Jávu a úspěšně je zde rozmnožit.

V roce 1706 byly do Amsterdamu dovezeny lodí první vzorky javanské kávy a několik rostlin, které převzala a pečlivě ošetřovala botanická zahrada. Mezitím rozšířili Holanďané pěstování kávy na Sumatru a Celebes v Malajském souostroví, takže Indonésie se stala nejvýznamnějším světovým vývozcem kávy. Dodnes zaujímá mezi zeměmi pěstujícími a vyvážejícími kávu čtvrté místo na světě. Všechny pokusy dostat kávovníky z Holandska do Francie utrpěly nezdar, až roku 1714 věnovalo město Amsterdam 1,5 m vysoký stromek Ludvíku XIV. Byl umístěn v pařížské Jardin des Plantes ( botanické zahradě ) a stal se prokazatelně základem prvních kávovníků ve francouzských koloniích, v Jižní a Střední Americe a v Karibiku.

Některé pokusy o získání rostlinek k rozmnožování na vlastní půdě jsou opředeny velkým dobrodružstvím. Za všechny může hovořit příběh francouzského kapitána Gabriela Mathieu de Clieu na Martiniku. Když byl mladý důstojník v roce 1723 na dovolené v Paříži, obstaral si několik rostlin kávovníku a byl pevně rozhodnut jednu z nich dopravit na Martinik. Když nakonec jeho loď zvedla plachty, měla na palubě nejproslulejší a nejlépe střeženou rostlinu všech dob. Byla umístěna pod sklem na palubě, aby byla chráněna před vodní pěnou a chladem. Deníkové záznamy Gabriela Mathieu de Clieu se zmiňují o nepříteli na palubě, který chtěl rostlinu zničit a jemuž se dokonce podařilo ulomit z ní větev. Ke konci plavby se loď dostala do bezvětří a zásoby pitné vody se tenčily. De Clieu se obětavě dělil o svůj nepatrný příděl vody s drahocennou rostlinkou. Důstojník nakonec bez újmy přistál na Martiniku a zasadil kávovníkový stromeček v Prechearu, kde obklopen trnitým křovím a neustále střežen otroky rostl a nádherně prospíval. První káva z něho byla sklizena v roce 1726. Podle zpráv bylo v roce 1777 na Martiniku údajně 19 milionů kávovníků. Odtud se sazenice přepravovaly loďmi na Haiti, Santo Domingo a Guadeloupe. De Clieu se však tohoto triumfu nedožil. Zemřel v listopadu 1774 v Paříži ve stáří 88 let jako vážený a zámožný člověk. Dnes ho připomíná pomník v botanické zahradě Fort de France na Martiniku, odhalený v roce 1918.

Teprve v roce 1718, když Holanďané přivezli kávovníky na Surinam ( kdysi Holandská Guayana ) na severní pobřeží Jižní Ameriky, se rostlina dostala na území, které se mělo brzy stát kávovým centrem. V roce 1727 byly v brazilském městě Para založeny první plantáže s kávovníky z Francouzské Guayany. Později následovala jiná odrůda z Goa, která byla pěstována v okolí Rio de Janeiro. Pěstováním kávy na Jamajce roku 1730 začala dlouhá a fascinující historie proslulé jamajské odrůdy kávy Blue Mountain. Mezi lety 1750 až 1760 se káva poprvé kultivovala také v Guatemale. V roce 1779 přivezl don Francisco Xavier Navarro kávovníky z Kuby do Kostariky a v roce 1790 se káva začala pěstovat i v Mexiku. Roku 1825 se dostala semena z plantáže v okolí Rio de Janeira na Havaj, kde jedině se dnes pěstuje severoamerická káva. V roce 1878 se historie téměř vrátila do svého výchozího bodu - britští osadníci přinesli kávovníky do Britské východní Afriky ( Keni, bývalé kolonie Tanganika a Ugandy ) a tím založili keňský kávový průmysl. Roku 1901 k těmto rostlinám přibyly kávovníky z Réunionu. Francouzi založili kávovou plantáž v Tonkinu ( dnešním Vietnamu ) v roce 1887 a roku 1896 byly kávové stromky zasazeny také v australském Queenslandu.

Dnes, tedy v 21. století – můžeme říci, že pěstování kávy se věnuje více než 50 států světa, nacházejících se v pásu mezi obratníkem Raka a Kozoroha. Některé z těchto států  jsou vyhlášenými světovými vývozci,  kvalita kávy z ostatních zemí je slabší anebo není vůbec exportována. Mezi největší světové producenty patří: Brazílie, Vietnam, Kolumbie, Indonésie, Etiopie, Indie, Mexiko, Guatemala, Uganda a Pobřeží Slonoviny ( řazeno dle velikosti produkce sestupně)

Historie pití kávy

Pití kávy se na rozdíl od jejího pěstování, rozšířilo již v 15.století mimo oblast Arabského poloostrova do blízkých zemí Orientu, kde v jednotlivých městech vznikaly hojně navštěvované kavárny. V roce 1517 přivezla turecká vojenská výprava kávu z Egypta do Cařihradu. Požívání kávy se v Turecku stalo vášní a odtud se tento zvyk postupně rozšířil i do ostatních evropských zemí. Ačkoli šlo nejdříve o velká přístavní města (Benátky, Marseille, Amsterodam, Londýn, Hamburk), do konce 17. století se podávání kávy v kavárnách výrazně rozšířilo i do vnitrozemí a stalo se běžným téměř ve všech zemích Evropy. První pražská kavárna byla otevřena roku 1714 pod malostranskou Mosteckou věží a provozoval ji Arab, Georgius Hatalah z Damašku, zvaný Jiří Theodat.

Největšími spotřebiteli kávy jsou Severské země (Švédsko, Norsko, Dánsko, Finsko) v čele se Švédskem s více jak 11 kilogramy na osobu a rok, dále pak Rakousko ( 8,49 kg/osoba/rok), Švýcarsko (8,03 kg/osoba/rok), Německo (7,40 kg/osoba/rok), Holandsko (6,70 kg/osoba/rok). Pro porovnání, Česká republika vykazuje spotřebu kávy v hodnotách (3,30kg/osoba/rok) a takový kolos jako USA ( 4,02 kg/osoba/rok).